Minulý rok, čas jako nejdražší komodita a líná předsevzetí

by 1.1.18 3 komentářů
Nechci se ani dívat, po jak dlouhé době píšu článek. A vlastně... nechci říkat, že mi je to jedno, ale momentálně mi to nepřijde důležité. Měla jsem se psaním velké plány, ostatně jako s mraky dalších věcí.


Jarní semestr 2017 byl náročný - písemná plnění, hodně sociálního života, chození s holkama na brusle, potkávání zajímavých lidí na Flédě, ... Zkrátka nebyl čas na psaní.

Po prázdninách jsem odjela na Erasmus+ do Německa, založila kvůli tomu speciální blog a skončilo to článkem během prvního týdne, který jsem stejně nikdy nepublikovala.

Proč to říkám.

Tenhle podzim byl náročnej. Za několik týdnů jsem potkala tolik zajímavých lidí z celého světa, kolik jsme nepoznala za ty dva roky v Brně. Nemohla jsem s nikým ale trávit příliš mnoho času, protože jsem v tu chvíli vlastně studovala 2 vysoké školy - jednu v cizím jazyce a druhou dálkově - oboje to pro mě bylo nové. Já blázen jsem si nabrala všechny povinné předměty z Brna a v Německu si zapsala dvojnásobek předmětů, než bylo nutné, jenom proto, že jsem měla pocit, že mě to může posunout či bavit.

Začátek podzimu byl fantastickej. Do konce října jsem si zakázala byť jenom koukat na jakoukoli práci, kterou jsem měla splnit do Brna. Zjistila jsem, že německé techno není pro mě, tančila v lese, tančila s Mexičanem. Brečela jsem v menze nad dojemným příběhem z Taiwanu, smála se v dešti deštníku z Bangladeše a pila zelenou kávu, co chutnala jako odvar z máku. Upravila jsem si v hlavě mraky svých předsudků a zjistila, že národnost a náboženství toho o člověku nevypovídají zase tolik. Žila jsem v bytě, kde se čas od času někdo zastavil, protože jsme bydlely v přízemí. Utěšovala jsem slzy v Berlíně a sdílela nadšení z moře v Bremenhavenu.

Po říjnu přišel očistec. Několik týdnů jsem strávila v zoufalých telefonátech, že tu práci do Brna prostě nemůžu stihnout. Čas se začal dělit na - práce tady a práce do Brna. Byla jsem za šprtku, co nechce trávit volný čas s nikým. Byly dny, kdy jsem seděla v usmoltaném oblečení 16 hodin u počítače a jen řešila kauzy. Nesnášela jsem tu nespravedlnost a měla chuť říct něco od plic všem, co fňukali nad jednou prezentací. Naučila jsem se psát desetistránkové seminárky za 5 hodin, vypracovávat plnění, která mi dříve trvala celý den, za 4-6 hodin. Ale stejně jsem nemohla pozvat na kafe milou Němku, protože jsem nevěděla, zda do poloviny prosince zvládnu všechny ty lejstra odeslat do Brna. Moje odpovědi na facebooku nečítaly o moc víc než 2 slova, telefonáty domů zahrnovaly jen to nejnutnější i oběd s kamarádkou měl svůj vymezený čas. 

Dala jsem si závazek, že poslední týden před Vánoci budu mít volný. Ten rozsudek jsem dopsala v půl čtvrté ráno, kdy mi s grácií zapadl poslední kousek skládačky. Kousek skládačky toho rozsudku, který nikdo nikdy nečetl. A od té chvíle jsem nespala 4 hodiny proto, že jsem řešila, zda pan Vomáčka může podat odvolání nebo ne, ale proto, že jsem nedokázala přestat poslouchat a vyprávět příběhy. A že jich byla plná kuchyň.

Na Vánoce jsem byla doma. Vesměs jsem se učila, protože mě v lednu čeká asi 9 zkoušek ve 3 jazycích. První zkoušku mám zítra a už to nějak nezvládám. Je to můj oblíbený předmět, ale už jsem s ním strávila tolik času, že by se na tom dal postavit fungující vztah. Tak jsem se rozhodla napsat článek.

Vlastně ani nevím, o čem chci pořádně psát. Možná o tom, že nejdražší hodnotou je mi čas. Protože je dost mizernej pocit, když mátě dědu v nemocnici a vy si nejste jistá, zda můžete přijet, protože byste pak taky mohli vracet celej grant. Je dost hrozný vědět, že vám umřela kočička, kterou jste neviděli, když jí bylo špatně, jenom proto, že jste kvůli práci nemohli přijet domů. A v tu chvíli asi každej člověk přehodnocuje, co je ta nejdražší komodita - a dojde mu, co je to, co už mu nikdo nevrátí.

Včera byl Silvestr a já ho strávila s civilním procesem, se skypováním, s maminkou a s úmyslným vypínáním facebooku. A asi jako každého se mi občas hlavou mihla otázka, co si dám letos za předsevzetí. A nejspíš poprvé jsem pochopila taková ty přání - "příští rok se budu míň stresovat a budu víc relaxovat". Vždycky mi to totiž přišlo jako slabost - člověk je už tak línej dost a ještě si dávat nějaká předsevzetí, která to podporují - to nebylo nic pro mě. Jenže právě včera mi došlo, že pokud si dám jakoukoli věc ve stylu PARTY HARD, STUDY HARDER, nejen že si nejsem jistá, zda je to vůbec je fyzicky možné, ale nejspíš mě to ani nikam pozitivně neposune.

Takže jsem se rozhodla nedávat si předsevzetí v klasickém stylu. Nebudu se cíleně učit cizí jazyky. Nebudu se víc učit. A nezhubnu 7 kg.

Místo toho chci:
  • každé ráno vypít sklenici teplé vody s citrónem
  • alespoň jednou za týden zažít něco nového nebo si vyslechnout zajímavý příběh
  • víc se ptát a víc poslouchat
  • užívat si, co je teď, a nečekat, až budou lepší okolnosti
  • koupit si moka konvičku
A vlastně jsem se dostala do stavu, kdy si dávám předsevzetí, které opravdu chci plnit a u kterých mi opravdu bude dobře, ale je mi to nějak tak "blbé". - Law school got me feeling gulty when I'm breathing cause I could study. Passt. 

A říkám si, jestli to paradoxně není těžší, než si dát předsevzetí, o kterém víte, že se vám do něj nechce, ale tak jakoby cítíte, že byste měli být krásní, produktivní a prahnoucí po vzdělání.

Magdaléna D.

Autorka

Magdaléna. Studentka. Věčně pendlující v autobuse napříč Českou republikou. Z velké části realistka a pragmatik, občas ale naivka a snílek. Mající ráda krásné věci, divné lidi a hektické dny, které však čas od času protnou lenivá rána a nicnedělání.

3 komentáře:

  1. Magdi, tys vždycky byla strašně inspirativní člověk, protože jsi tak pracující a zároveň dokážeš právě to nejdůležitější - ocenit čas. Ocenit maličkosti. Udělat si radost jen tím, že si něco uvaříš nebo si popovídáš s lidmi. Taky zjišťuji, že jsou věci, které se sice nedají napsat do životopisu, ale člověk je pak šťastný už jen proto, že ty věci udělal.

    V dubnu mi umřela praprateta, která mě prakticky vychovávala, hodně k nám za mého dětství jezdila. Ani nevím, kdy jsem ji viděla naposledy, protože když jednou neplánovaně přijela, byla jsem samozřejmě s Modrým. Je to těžké, vybrat si mezi lidmi, dokázat najít kompromis. Být na dvou místech zároveň bohužel nejde.

    Ale tvoje případy s dědečkem a kočičkou se mi zdají asi trochu závažnější. A samozřejmě studium. Docela bych se to tvé "desetistránková seminárka za pět hodin" potřebovala naučit, protože jednak tu svou už asi dva měsíce odkládám a jednak nejsem schopna psát to po velkých částech, protože vždycky nejdřív nastudovávám materiály. :D

    Přeji ti do nového roku zdraví, štěstí a klid. Tobě i tvé rodině. Úspěchy ve škole jsou určitě důležité a posunou tě vpřed, ale jak říkáš, není to ta největší hodnota. :)

    Občas si říkám, že nějak dospíváme. :D

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj,
    tvůj blog jsem začala sledovat, až když dlouho ležel ladem, ale doufala jsem, že se objeví nějaký článek. Takže jsem moc ráda a nezklamal, píšeš moc příjemně. Přeju ti, ať máš víc času na ty důležitý věci. Jako setkávání s lidma a tak.

    OdpovědětVymazat
  3. Milá Magdaléno,

    už jsem ani nedoufala, že se od Tebe nového článku kdy dočkám. A přesto jsem sem dnes po několika měsících dle svého starého zvyku zavítala, a co nevidím. Článek! Už jen to mi zlepšilo den.

    Tvé texty mě inspirují a motivují k práci na sobě, když moje vlastní vůle přestane být dost pevnou. Věřím, že i z těchto těžkých dnů si odnášíš cennou zkušenost; koneckonců se říká, že co člověka nezabije, to ho posílí. Doufám, že se výzvou, kterou sis naložila, statečně prokoušeš a nejdeš způsob, jak sklobit svou touhu po dokonalosti (snad se nemýlím, ale zdá se mi, že přesně něco takového Tě, stejně jako mě, žene vpřed) s klidným a šťastným životem :D.

    Přeju hodně zdaru a těším se na Tvé další milé články,

    Šárka
    [Brepta z někdejšího blogu moje-jahaha :)]

    PS: Kdyby se Ti někdy zachtělo psát podrobněji o právech, potěšilo by mě to dvojnásob, jelikož o nich sama trochu uvažuji :). (Je to blbost?)

    OdpovědětVymazat